Dušičková

aneb, když na Dušičky vypadne proud..

Procházím tmavé uličky, lemované řadou svíček.

Jsou tu totiž naše dušičky. Světla uzavřená do skleniček.

Tma temná, tma mihotavá, hýbají se dlouhé stíny.

Tamhle jeden temný vstává, mizí rychle do tmavé zimy.

A vedle mě břečťan zašustí, všude praskají větvičky suché.

Právě teď kdosi svět opustí. Znamení tak jednoduché.

Loučím se, utíkám domů, zabalit se do deky a snít.

Vypnuli elektřinu k tomu, romantika, jak má být.

Svíčky na hřbitově září, další ještě doma zapálím.

Světlo zlaté, jak na oltáři, vnímám pohledem ospalým.

Kočka skočila na můj klín, lekla se, snad vlčího vytí?

Ideální doba na zločin, když neběhá proud v síti?

A ve mně je malá dušička, zvykám si už na temnotu,

jako malá bezradná holčička, hledám svit u zářícího knotu. 

A někde ve mně něco říká, važ si toho, odpočívej.

To je správná romantika, jiný lék už neužívej!

MarSi

Dušičková

211242029