SOCIÁLNÍ PRACOVNÍCI NA SEBE ČASTO ZAPOMÍNAJÍ
Diakonie Západ nabízí rozhovor se sociální pracovnicí reflektující 27 let práce v sociálních službách.
PEČUJÍCÍ ČASTO ZAPOMÍNAJÍ SAMI NA SEBE. BARBORA HRDONKOVÁ O TOM, CO POTŘEBUJÍ LIDÉ, KTEŘÍ SE STARAJÍ O SVÉ BLÍZKÉ.
Světový den sociální práce každoročně připomíná význam pomoci lidem v náročných životních situacích. Letos připadá na 17. března. Sociální pracovníci pomáhají mj. seniorům, lidem s postižením, rodinám v krizi i těm, kteří doma dlouhodobě pečují o své blízké. Statisíce lidí v Česku se starají o člena rodiny nebo partnera. Právě jim může odborná pomoc výrazně ulehčit náročnou každodenní péči.
Takzvaným neformálním pečujícím pomáhá ve své práci také Barbora Hrdonková, vedoucí služby Opora Diakonie pro Plzeňský kraj. V Diakonii Západ pracuje více než čtvrt století a třetím rokem se věnuje podpoře lidí, kteří v domácím prostředí pečují o své blízké. Pomáhá jim zorientovat se v dostupné podpoře, hledat praktická řešení a zvládat náročné situace, které dlouhodobá péče přináší. V rozhovoru popisuje, co taková péče pro rodiny znamená a co může pečujícím opravdu pomoci.
SOCIÁLNÍ PRÁCE JAKO RODINNÉ POSLÁNÍ
Mohla byste se na úvod představit? Odkud pocházíte a jak jste se k sociální práci dostala?
Jmenuji se Bára Hrdonková. Když mi byly čtyři roky, přestěhovali jsme se z Litoměřic do Merklína. Sociální služby byly vlastně součástí našeho rodinného života. Moje maminka stála u zrodu diakonického střediska v Merklíně, inspirovala se fungováním sociálních služeb Diakonie Neuendettelsau, kde krátce po sametové revoluci pracovala a studovala moje starší sestra. Takže to téma u nás doma bylo pořád přítomné.
V deváté třídě jsem se rozhodovala mezi výtvarným oborem a sociální prací. Nakonec mi přišlo, že právě v sociálních službách by se dalo obojí dobře propojit. Šla jsem studovat Evangelickou akademii v Praze, obor sociální vychovatel, a po maturitě nastoupila do Diakonie v Merklíně, kde jsem pracovala s dětmi s těžkým kombinovaným postižením, s dospělými lidmi s mentálním postižením i poruchami autistického spektra. A to v dílně, v domově i v chráněném bydlení. Při práci jsem zároveň studovala sociální práci na Západočeské univerzitě.
Jak se vaše profesní cesta v Diakonii vyvíjela dál?
Když v Plzni vznikalo středisko Diakonie Západ, přešla jsem do Stacionáře Človíček pro osoby s postižením. Strávila jsem tam asi třináct let, z toho deset na pozici vedoucí. Dodnes, když tam přijdu, mám stále pocit, že jsem tam doma.
Později jsem působila také na manažerských pozicích, například jako vedoucí úseku péčových služeb. Díky tomu jsem mohla využít zkušenosti z přímé práce s klienty a přenášet je do širšího vedení služeb. Dnes vedu službu Opora Diakonie pro západní Čechy a v Diakonii tak působím neuvěřitelných 27 let.
KDYŽ SE ČLOVĚK STARÁ O BLÍZKÉHO
Jak vypadá běžný den vedoucí Opory Diakonie?
Většinu času jsem stále v přímém kontaktu s klienty. Jsou to individuální konzultace, někdy telefonické, jindy vyrážím přímo k nim domů. To klienti často velmi oceňují. Společně řešíme všechno, co se týká péče o jejich blízké, například kde a jak získat finanční podporu, jaké služby využít, které pomůcky se mohou hodit nebo jak upravit domácnost, aby péče byla snazší.
Součástí práce jsou také skupinová setkání a vzdělávání pro pečující. Snažíme se vytvářet komunitu lidí, kteří se navzájem podporují, sdílejí zkušenosti a předávají si praktické rady. Častým tématem je také únava a vyčerpání pečujících, kteří nemají možnost si odpočinout.
Nastávají momenty, kdy si uvědomíte, že vaše práce opravdu někomu pomohla?
Takových momentů je hodně. Vždy se snažíme najít cestu, která může pečujícímu výrazně ulevit. Někdy jde o drobnou změnu, jindy o zásadní rozhodnutí. Samozřejmě je pak na samotném člověku, jestli se pro tu změnu rozhodne. Někteří lidé zůstávají ve své situaci, i když je pro ně velmi náročná. Máme ale i mnoho těch, kterým se postupně podaří věci změnit. Pak je opravdu vidět, že se jim péče zvládá mnohem lépe.
Postupně se o nás dozvídá stále více pečujících. Jen v loňském roce naši službu využilo 96 klientů. Díky tomu se podařilo od ledna 2026 službu personálně posílit tak, abychom mohly nabídnout podporu ještě většímu počtu lidí.
NEFORMÁLNÍ PEČUJÍCÍ ČASTO ZAPOMÍNAJÍ SAMI NA SEBE
Co by podle vás měla veřejnost vědět o lidech, kteří doma pečují o někoho blízkého?
Starat se o blízkého člověka v domácím prostředí je často jeden z nejtěžších úkolů, jaký si dokážete představit. Někdy to může vypadat jako úplně neřešitelný rébus a pečující pak propadají beznaději. Přitom to tak být nemusí, pokud si dokážou říct o pomoc.
Setkáváte se s tím, že si lidé o pomoc říct neumí?
Ano, poměrně často. Pečující mají obvykle na prvním místě člověka, o kterého se starají, a na sebe samotné jim pak nezbývá čas, energie a někdy ani prostor myslet na sebe.
Co je na domácí péči podle vás nejkrásnější? A co naopak nejtěžší?
Nejkrásnější je vědomí, že se člověk dokáže postarat o svého blízkého i ve velmi těžké životní situaci. Zároveň je to ale velice vyčerpávající – psychicky, fyzicky a často i finančně.
Kdyby si náš rozhovor přečetl někdo, kdo doma pečuje o svého rodiče nebo partnera a zatím si nepřipustil, že potřebuje pomoc, co byste mu vzkázala?
Řekla bych mu, že je nesmírně důležité, aby byl jako pečující v dobré psychické i fyzické kondici. Jinak se mu bude pečovat mnohem hůře, zvlášť pokud je péče dlouhodobá.
PROČ MÁ SOCIÁLNÍ PRÁCE SMYSL
Přemýšlela jste někdy o změně oboru?
Nedávno jsem dostala nabídku velmi dobře placené práce ve školství. Na chvíli jsem si tu změnu představila, protože ta částka byla opravdu lákavá. Ale když jsem si to celé promítla, viděla jsem sama sebe, jak se za rok nebo za dva vracím zpátky do Diakonie. Jsem tady spokojená, vyhovuje mi styl vedení a vážím si důvěry, kterou dostávám. To mě motivuje dělat svou práci nejlépe, jak umím.
Dá se tahle práce dělat dlouhodobě bez vyhoření?
Podpora pečujících, které se teď věnuji, je velmi pestrá a někdy i překvapivě kreativní. Kombinujeme individuální konzultace s různými skupinovými aktivitami. Například v Plzni teď probíhá kurz keramiky pro pečující s názvem "Ruce v hlíně". Jak říkala jedna kolegyně, aby nebyly nervy v kýblu. Co se týče vyhoření, ten pocit jsem zatím nikdy neměla. Vždycky jsem cítila, že dělám práci, která má smysl, a dnes to možná cítím ještě víc než dřív.
Nosíte si práci domů?
Nosit si práci domů ke dvěma akčním dcerkám příliš nejde. Když něco opravdu hoří, sednu si k práci, když děti večer usnou. Ale to je spíš výjimečné. Pravda je, že někdy mi to nedá a nad situací některých klientů přemýšlím i doma. Obzvlášť, když je řešení opravdu složité. Když ale řešení najdeme, stojí to za to. Na téhle práci mě opravdu a upřímně těší její smysluplnost.
DIAKONIE ZÁPAD POMÁHÁ SEDMI TISÍCŮM LIDÍ ROČNĚ
Služba Opora Diakonie, kterou Barbora Hrdonková v západních Čechách vede, pomáhá lidem, kteří doma pečují o své blízké. Nabízí individuální poradenství, praktické informace o sociální podpoře, pomoc s organizací péče i možnost setkávat se s dalšími pečujícími.
Je součástí organizace Diakonie Západ, která v Plzeňském kraji poskytuje sociální služby dětem, dospělým i seniorům v náročných životních situacích. Pomáhá lidem s postižením, rodinám s dětmi i jednotlivcům v krizi. Každý den se její pracovníci setkávají s těmi, kteří potřebují podporu, porozumění i praktickou pomoc. A právě snaha vyzdvihnout přínos sociálních pracovníků, jejichž činnost je mnohdy téměř skrytá, avšak pro fungování celé společnosti naprosto nezbytná, je důvodem, proč si každoročně připomínáme Světový den sociální práce. Hlavním mottem je letos výzva ke společnému budování naděje a harmonie.
SVĚTOVÝ DEN SOCIÁLNÍ PRÁCE 17. 3. 2026 VYZÝVÁ KE SPOLEČNÉMU BUDOVÁNÍ NADĚJE A HARMONIE
Ing. Barbora Uldrychová, vedoucí oddělení komunikace Diakonie Západ